Červen 2013

Zlodějka lásky

25. června 2013 v 21:32 | Erica Oscura |  PÍŠU
Všechno cos měl jsi mi dal,
však já tobě nikdy nedala nic.
Přesto jsi po mě nikdy nechtěl víc,
i když sis to jasně přál.

Já kradla tvojí lásku
a tys mě nechal brát.
Podivnou hru s mě nechal hrát,
než sebrals mi mou masku.

Vídali jsme se pořád častěji,
až jsem se do tebe zakoukala.
Pak později jsem se dopátrala,
že jsme citů zloději.

Odsoudí nás až soud boží,
ten odloučí nás od sebe.
Ty budeš ten, co půjde do nebe
a mě do kotle přiloží.
Autor fotky: Vít Straka
Zdroj ZDE

Chorobná kocovina

21. června 2013 v 22:14 | Erica Oscura |  PÍŠU
Ležím v posteli a cosi mě lechtá na nose.
Jsi to Ty?
Ne, jsou to první paprsky světla, které prosvěcují pokoj.

Přetočím se na bok a něco se ke mně přitulí.
Jsi to Ty?
Ne, je to tvůj pes. Kde se tu vzal? Netuším...

Potom zaslechnu milý hlas, jak mi šeptem oznamuje, že je ráno.
Jsi to Ty?
Ne, je to rádio z vedlejšího pokoje, které zůstalo zapnuté.

Otevírám oči a zjišťuji, že nejsem doma.
Jsem u Tebe?
Ne, jsem v úplně cizím bytě.

Vykouknu z okna a snažím se poznat město, vzpomenout si. Vynořuje se myšlenka.
Jsi v ní Ty?
Ne, jsou to prázdné panáky pohozené na baru.

Tluču se do hlavy a nadávám sama sobě, když mě někdo chytí za ruku.
Jsi to Ty?
Ne, mám pocit, že je to někdo úplně jiný.

Stěžuju si, že si nic nepamatuji a aniž bych se na Tebe podívala, ptám se tě:
"Jsi to Ty? "
" Ne, nejsem.." proneseš po chvíli váhání.

Zarazím se a zoufale se tě ptám na jméno. Odpovídá mi však někdo jiný.
Teď jsi to Ty?
" Nevím sice, koho čekáš, ale vsadím se, že já to nejsem.." ozve se mi odpověď. Načež se otáčím...



Náhle mě vzbouzí paprsky světla, které pronikají střešním oknem až do mé postele. To, co se ke mně tulí je můj plyšový pes. Hlas, co mi šeptem oznamuje, že je ráno, patří mně. Když otevřu oči, zjistím, že jsem u sebe v pokoji. Snažím se vzpomenout si, jak jsem se z takové dálky dostala domů. Pamatuji si však jen bar plný panáků. Hrozně mě bolí hlava. Chytám se za ní a snažím si vzpomenout tak usilovně, až se do ní začínám mlátit. V tom mě někdo chytí za ruku. Stěžuju si mu, že si nic nepamatuji a ptám se ho stejně jako každé ráno : " Jsi to Ty? ". Po chvíli váhání pronese : " Ne, nejsem..". Řekne to tiše, avšak já ho slyším jako by na mě křičel. Bolí mě z toho uši a se slzami v očích, avšak aniž bych se otočila na něm požaduji znát jeho jméno. Provolávám tu otázku pořád donekonečna, až se mi ozve někdo jiný. Ten hlas poznávám a tak se s trochou pošetilé radosti potichu ptám : " A teď jsi to Ty? ". Ještě než se stihnu otočit, odpovíš mi : " Nevím sice, koho čekáš, ale vsadím se, že já to nejsem.."
Když se otočím, uvidím Tebe. Máš na sobě bílý plášť a s milým úsměvem mě jdeš (ostatně jako každé ráno) zachránit z toho hrozného snu. Nevím o Tobě nic, zatímco ty o mě úplně všechno. A stejně mi nedokážeš pomoci. Každé ráno mi přineseš prášek na uklidnění a tvrdíš, že se zítra probudím ve svém domě.
Večer na Tebe zvoním.
" Copak, vzpomněla sis na něco? " ptáš se s nadšením.
" Ne, jenom se mi teď nic nezdá," odpovídám ti trochu zklesle. " Davide, kdy už půjdu domů? " ptám se tě, když se mi po tvářích začínají kutálet slzy.
" To nevím. Ty chceš domů? " ptáš se mě trochu překvapeně.
" Chci. On tam na mě čeká.." podívala jsem se Ti do očí.
" Kdo tam na tebe čeká? " vyptával ses.
" No... Přece on... Ten, kdo mi ráno odpoví: Ano, jsem to já."

Usmál ses a řekls, že už musíš jít a že se uvidíme zase ráno. A tak jsem v té bílé místnosti vycpané polštáři zůstala zase sama. Dneska jsem se nebála jít spát.

Ráno mě čekalo další probuzení. Stejné jako vždycky. Vím, že se mi to jen zdá. Ale ten strach natolik ovládá mojí hlavu... A já nejsem schopná to zastavit....

" Jsi to Ty? " ptám se pořád dokola. Ale tentokrát je něco jinak. Ozve se totiž : " Ano, jsem to já,".
Otáčím se a stojíš tam Ty. Už nemáš bílý plášť a neneseš mi prášky. Neseš mi džus a palačinky. Najednou zjišťuji, že už nejsem v tom vybíleném pokoji, kde je jenom postel. Jsem zase u nás doma.


Nájemné vražedkyni

9. června 2013 v 23:07 | Erica Oscura |  PÍŠU
Krev stéká po listech bílé růže,
a Ty jsi ta, co za to může.
Ta krev bývala jenom má,
to Ty jsi na mě byla zlá.

Bodlas mě nožem beze strachu,
teď máš doma kupu prachů.
Ten, co tě poslal, ti je dal,
aniž by se čehokoliv bál.

Podřízlas mě jako ovci,
kam se hrabou zvířat lovci.
Lidé jsou Tvým cílem jasným.
Snad, že o tom pouze básním...





Zdroj k obrázku zde