Květen 2013

Divadlo

28. května 2013 v 20:42 | Erica Oscura |  PÍŠU
Prkna, která znamenají svět?
Tak na ty bych si stoupla hned.
Chvíli někým jiným být,
na hodinu lepší život žít.

Vyhřívat se v reflektorů záři,
od ucha k uchu úsměv na tváři,
za zády mít oponu rudou,
na kontě částku sudou.

Obecenstvo bude tleskat ve stoje,
dirigent nařídí zahoditi nástroje.
Všechny čelisti budou dole,
starší budou potřebovat hole
(aby si nesedli na zadek).


Tak přesně tohle by se stalo,
kdyby mě to ku divadlu hnalo.
Však protože chci být medikem,
půjdu zazářit na IKEM.


CHTÍT

18. května 2013 v 16:49 | Erica Oscura |  PÍŠU
Chtěla bych zase jednou umět být,
jako kostka ledu.
Jako chladná paní Zima žít,
jenže to už nedovedu.

Chci mít srdce studené
a hlavu chladnou,
abych nemilovala ty,
kteří po tom neprahnou.

Abych nenaletěla těm,
co mě hned nechají.
Abych milovala zem,
co se špatnou společností netají.

Abych přežila každý další den,
protože na konci, mě čeká sen.

Sen o ledovém srdci a hlavě chladné,
o sněhové vločce
a mém milovaném.
Obraz : Claude Monet - Le pie






V mučírně snů

14. května 2013 v 16:17 | Erica Oscura |  PÍŠU
Když oči mé zaklapne tmy tíha,
černé dveře mučírny se zavírají.
Moje hlava pak jen těžko stíhá,
pochopit příběhy, co se mi zdají.

Jednou na bále jsem princeznou,
co protančila střevíce.
Pak jsem selkou líbeznou,
co úsměvů má nejvíce.

Jindy jsem zas vílou lesní,
co u studánky spinkává.
Nikdo jiný ke mně nesmí,
než malinkatá pěnkava.

Sny se stávají nástroji mučení
až s prvními paprsky světla.
Když se hlava probouzí
do reálného světa.


ENTER PIN ENTER

11. května 2013 v 16:10 | Erica Oscura |  PÍŠU
" Enter, pin, enter " - to je mantra současnosti.
Co by za ní dali lidé v minulosti?
A jakou cenu za ní platíme my?
Uspěchaný život a betonové budovy.

Virtuálními penězi se dá platit všude.
Za chvíli to i na záchodcích půjde.
A co že se to bude dít pak?
Budeme mít svět plný nenažraných strak.

A my všichni na to budem doplácet,
doslova...


Ples

8. května 2013 v 15:53 | Erica Oscura |  PÍŠU
Zamilovaná do toho,
co támhle tančí s jinou.
Srdce plane mi pro něho,
avšak vlastní vinou,

sedím tu a brečím, jako malé dítě.
Však o soucit, neprosím tě.

Jdi a nevšímej si utrápené duše,
která se všem jeví slepě i hluše.
Srdce mé poručilo,
tak ať si teď naříká.


Otazník...?

5. května 2013 v 13:00 | Erica Oscura |  PÍŠU
Znaménko otázky, co zove se otazníkem,
vymyslel ho nejspíš někdo s dotazníkem.
Přišlo mu tam asi hloupé tečku psát,
když hlas si musel s větou jinak hrát.

Jako esko, co mělo dostat nožičky,
jako rybka hledající vábničky.
Ani jednoho se však nikdy nedočká,
byť by otázka byla sebevíc miloučká.

Toť otazník, náš věrný společník.
Bez něj bychom nemohli,
ani hrát kulečník.


Samota, nebo touha po ní?

4. května 2013 v 17:15 | Erica Oscura |  PÍŠU
Jako hvězda na obloze,
jako kapka vody v moři,
připadám si stroze
jako větvička, co shoří.

Jako vločka sněhu,
v předvánočním reji,
tak daleko pro něhu mám
a ještě dalečeji.

Osamocený tvor
uprostřed zvířecí říše,
každodenní shon
a ocelové mříže.

To všechno odděluje mě od světa vysněného,
od světa tichého a neměnného.