Březen 2013

Směšná válka

30. března 2013 v 9:00 | Erica Oscura |  PÍŠU
To se jednou mocní páni
nepohodli při hostině.
Chvíli si jen nadávali,
tak začalo to - nevinně.

Jeden z nich se naštval více,
začal to brát vážně.
Na zem pustil svojí lžíce,
zahřímal pak strašně:

" Bude sele pečené,
sudy vína k tomu!
Jinak vojsko cvičené,
dorazí k vašim domům! "

Mocipáni netušíce napětí
dál o jídle se hádali.
Na to jeden vzápětí
se i s vojskem přivalil.

Hrad pln rozhádaných pánů,
rychle lehl popelem.
Ti rozprchlí do širokých lánů
dál hrozili si šrapnelem.

Až pak jednou jednomu
ruplo v bedně zlaté.
Naporoučel atomům,
ať není jim nic svaté.

Ty se potom rozdováděly,
zničily, na co ukázal.
Ty rány potom duněly,
jen tam, kde to nakázal.

Jenže pak se přišlo na to,
že vítr zkázu šíří dál.
Nestačilo všechno zlato,
k zdraví, které si tak přál.

Tak dopadla ta směšná válka,
o pečené selátko.
Nespasené dvě tři duše,
země mrtvá zakrátko.


Výstřední o výstřednosti

28. března 2013 v 15:14 | Erica Oscura |  PÍŠU
Proč výstředností mělo by být,
proč podivností mělo by se stát,
modré vlasy mít
v nich zapletený drát.

Proč zvláštní se všem zdá,
že společnost předsudky ovládají.
Je dnes doba zlá,
drobnosti výstředností se zdají.

Proč každý se hned podivuje,
když je někdo jiný ?
Protože se obklopujem
homogenními činy.


Kdo dnes může hrdě říci:
jsem výstřední osobou...?
Spočítáš je po tisících,
přesto za to nemohou.

Pořád všichni budou tvrdit,
že je originalita styl.
Přitom budou stále hrdí,
když koupí jí pár kil.

Rovná se originalita výstřednosti ?
Někdy ano, někdy ne.
Výstřednosti koupíš dosytosti,
originalitu jen jednou vymysleti lze.

Čím rychlejší jsou naše vlaky, tím rychlejší jsou naše životy

24. března 2013 v 14:00 | Erica Oscura |  PŘEMÝŠLÍM
Když jsme hodně malí, hrajeme si ve vesnici blízko železniční tratě. Občas vidíme projet nějaký vlak, ale máme svůj svět a nejevíme o vlaky zájem. Když jsme malí, chodíváme si čím dál častěji hrát poblíž kolejiště. Začínáme projíždějící vlaky vnímat a sledovat. Když trochu poporosteme, chodíme řádit na nástupiště. Děláme si legraci z průvodčích. Začínáme si však pamatovat čísla vlaků, které nás neustále míjejí a začínáme si je třídit do škatulek. Později už máme přehled o většině vlaků, které jezdí na naší trase a vybíráme si samozřejmě ty nejlepší. V tu dobu však nevíme, že ty nejlepší vlaky, bývají těmi nejrychlejšími. A pak přijde ten čas. Se sbalenými kufry stojíme na nádraží a vyhlížíme svůj vlak. Někdy je vidět už zdáli, někdy se schovává v zatáčce, záleží na stanici. Vlak však v naší stanici často nestaví - je to rychlík - pospíchá do místa určení, ikdyž vlastně neví kam. Teď záleží na tom, co jsme se naučili jako malí a jak rychle umíme běhat. Chytit takový rozjetý rychlík první třídy totiž nezvládne každý. Když se nám to však povede, najednou zjišťujeme, že nám celý život utíká před očima, že se žene stejně rychle, jako ten rychlík. Všichni pořád někam spěcháme. Proč ? Doba je prostě taková - umíme postavit rychlejší vlaky.

Lidstvo se snaží stále zdokonalovat. Staví vyšší budovy, dobývá vzdálenější a vzdálenější vesmírné cíle a vyvíjí stále rychlejší dopravní prostředky. Ale čím rychlejší tyto prostředky jsou, tím rychlejší jsou i naše životy.


Já Anděl

19. března 2013 v 18:19 | Erica Oscura |  FOTÍM
Na obláčku z malých vloček,
obvykle já sedávám.
Zeshora se na palouček,
velmi ráda dívávám.

Na děti, co sněhuláky staví,
na přírodu spící,
na to, jak se ptáci draví
honí při jedlicích.

Jakmile však slza padne
na sněhovou pokrývku,
jako by mne proudy chladné,
namotaly na cívku.









Pohádka o životě

17. března 2013 v 0:28 | Erica Oscura |  PÍŠU
Jsme jako kupy čar prostých černých tuh
svázaných do petrobarevných stuh.
Svět se nám točí jako tanečníků kruh.
Vždyť tanců ani lidí není jeden druh.

Všichni snažíme se najít ráj,
počkat však musíme až v máj,
jenž zavede nás v lesů háj,
kde strom poví nám svou báj.

A poté už jen s úsměvy v tvářích,
do kterých nám slunko září,
všichni podlehneme stáří,
co pro nás pohádky zas vaří.


Tam, kde bude klid - je místo, kde chci žít...

12. března 2013 v 17:00 | Erica Oscura |  PÍŠU
Tam, kde bude klid
je místo, kde chci žít.

Na obláčku z pravdy par,
tam kde lidí je jen pár,
tam v zahradě bez zídky
bych poslouchala povídky
až do časů nekonečných,
o těch věcech užitečných.

Mezi perličkami ranní rosy,
mezi žihadýlky malé vosy,
tančila bych každý den,
bylo by to jako sen.

Sen jemuž probuzení chybí,
sen jež mi dobrý konec slíbí.


Jako mrak zakrývá slunce svit, deprese zapomíná rozsvítit

9. března 2013 v 22:29 | Erica Oscura |  FOTÍM


Bezmocnou svírá mě deprese náruč,
přes osud kreslí mi tlustou čáru.

Oči mi zavírá s těžkostí rtuti,
ta prokletá myšlenka, co plakat mě nutí.

Jazyk mi svazují mravnosti provazy,
společnost klade mi stupidní dotazy.

Proč hlavu mám v pekle, když má být v oblacích,
tak jako u všech těch panenek mrkacích.

Edge of infinity?

3. března 2013 v 18:49 | Erica Oscura |  PŘEMÝŠLÍM
Podle mě nekonečno neexistuje. Všechno má konec. To, co nás nutí myslet si, že je něco nekonečné, je naše chápání. Dříve se lidem zdálo nekonečné moře, dnes už dobře víme, že zas tak nekonečné není. Když vám ukážu něco, u čeho neuvidíte konec, pravděpodobně řeknete, že je to nekonečné. Potom ale stačí popojít o jediný krok a zjistíte, že to o čem jste si ještě donedávna mysleli, že okraj nemá, ho ve skutečnosti má. Nekonečno je tudíž něco velmi relativního. Třeba je to tak i s vesmírem. Dnes si myslíme, že je to něco nekonečného. Přeci, jak vypadá okraj vesmíru, že? Ale co když není? Co když je to jako s mořem? My už to nebudem, ale co když třeba děti našich dětí jednou zjistí, že vesmír někde končí? Protože, jak se může něco nekonečného rozpínat? Kam by se to rozpínalo? Do nekonečna? To asi ne...
Nic není nekonečné. Láska není nekonečná, sny nejsou nekonečné, trápení není nekonečné a to všechno proto, že ani náš život není nekonečný. Proto je třeba si ho vážit a užívat si každou minutu, jako by byla tou poslední...

Nekonečno

2. března 2013 v 19:15 | Erica Oscura |  FOTÍM
Nekonečnou obloha se zdá,
stejně jako fantazie má.
Nekonečno značí vody v mořích,
najdeš ho i tam, kde hoří.


Země nekonečnou může být,
sny bez konce se dají snít.
Stačí přec jen trochu chtít
a přetrhnout života nit.

Happyend?

1. března 2013 v 22:35 | Erica Oscura |  PÍŠU
Zůstala jsem opuštěna,
temnou chodbou obklopena.
Ticho děsilo mě pořád víc,
než Tvé kroky jsem uslyšela.

Zprvu úlekem jsem nadskočila,
poté Tvé oči jsem uviděla.
Mile zněl Tvůj hlas,
když kolena se mi podlomila.

Ty jsi ale neváhal,
ihned jsi mi pomáhal.
Zda v pořádku jsem,
dokola ses vyptával.

Když jsem oči otevřela,
zasáhla mě rychlá střela.
Střela lásky věčné,
v mém srdci se zabydlela.

Úsměv sladký, ten jsi měl,
žádný zoubek nechyběl.
Já kochala se celou dobu,
zatímco sis vymýšlel.

Protože jsem Ti věřila,
tajemství jsem Ti svěřila.
O střele, která bydlí v srdci
nevinného anděla.

Aniž bys mě znal,
aniž by ses ptal,
za ruku jsi mě vzal
a odvedl jsi mě daleko
a já Tebe ještě dál.