Únor 2013

Středa 27/2

27. února 2013 v 23:39 | Erica Oscura |  DENÍK
Doma je zase atmosféra jako půl vteřiny před úderem blesku. Znáte to, takový ten divný pocit, očekávání světelného záblesku nasledovaného ránou. Celá naše rodina nesnáší zimu a čím delší a ošklivější je, tím je to samozřejmě horší. Mě už to deptá docela hodně, protože máme zimu ve škole (a to takovou, že tam tak jednou do týdne chodíme v bundách nebo aspoň s rukavicemi a celou přestávku jsme nalepení na topení) , máme zimu doma (lépe řečeno otec si spí v obýváku hezky u televize a u kamen, zatímco máma spí nahoře v provizorní ložnici, kde si musí zatápět v druhých kamnech, když je zima a já mrznu ve svém novém pokojíku, protože naše úžasný kamna toho tolik neutáhnou) a zima je samozřejmě i venku (momentálně se k tomu přidalo ještě bahno a "sněhová" břečka) , takže doufám, že jaro vyžene zimu co nejdřív (naštěstí mi zatím 6 injekcí výrazně snížilo alergii na pyl, tak se můžu těšit aspoň na to jaro).
Hádáme se kvůli pitomostem. Přišla jsem domů o trochu dřív, protože mi odpadnul seminář, a po celkem dlouhé cestě od busu (která je v botách na podpadku po rozbahněný, kamínkem pohozený skorosilnici už tak dost náročná) se mi už nechtělo jít se psem. A ani on se ven nehrnul a tak jsem to nechala plavat. Najedla jsem se, zkoukla jsem něco o řízení letového provozu (v angličtině - taky žůžo) a usnula jsem na gauči, protože mě dnešek vážně zničil (pár neohlášených i ohlášených testů, do toho hromada zmateného suplování - sloučili nás (kvartu) s oktávou, takže to vypadalo dosti šíleně) a ještě k tomu mám v polovině dubna odevzdat ročníkovou práci z dějáku, ke který momentálně čtu pár dost depresivních deníků. Jenže díky povinný četbě na to nemám čas.... A štve mě to, protože ačkoliv jsem si myslela, že mám španý téma, tak zjišťuju, že je to vlastně docela zajímavé.
Nemám čas to dopsat, musím jít spát, jinak se zítra nadobro zblázním.

Podchod

23. února 2013 v 20:01 | Erica Oscura |  PÍŠU
Tma, ticho a chlad linuly se tmavým průchodem, hrubý vítr cuchal vlasy neznámé. Náhle prskla zářivka na rohu jiskru světla. Ta prozradila přítomnost druhé postavy. Sklouzla po jeho kabátě až na zem, kde zhasla.Vítr se protahoval úzkou chodbou a bral s sebou listí a prach. Teď je každý z nich na jedné straně podchodu, stojí proti sobě, čekají na znamení. Na její straně nakrátko zaplápolá plamínek ohně. Odhaluje odhodlání v jejích očích, pak ho vítr sfoukne. Chlad zastavuje kapky vody na zdech, ticho narušuje kvílení větru, tma se z nepřítele mění v ochranu. Čas jako by se zastavil. Vjemy se prolínají, její mysl je klidnější než jeho. Ona je tu správně, to On by měl tiše odkráčet. Minulost již nelze změnit, budoucnost je kovová patrona v rukách osudu. Ten jen čeká na vhodnou příležitost k výstřelu. Stejně jako ona. Rána většinou značí start, pro něj konec znamená. Když se dozvuk smrti vrací k jeho uším, leží už na zemi a prosí Boha o odpuštění. Naposled ještě zaslechne její blížící se kroky, zahlédne opět ten malý plamínek, který nakonec zahřeje jeho prochladlé tělo. A Ona s grácií a elegancí dámy, opouští podsvětí a vydává se vstříc prosluněnému dni.


Okno pravdy

21. února 2013 v 18:46 | Erica Oscura |  PÍŠU
Oknem do duše otevřeným
naše oči jsou.
Ať jsou mnichem mlčenlivým
nebo touhou žhnou.

Každá rána, každý šrám
zapíše se do očí.
I ta láska jako trám,
zorničkami zatočí.

Rty nám často poví lež,
oči pravdu mluví vždy.
A ať děláš co jen chceš,
prozradí i tvoje sny.

On

13. února 2013 v 1:30 | Erica Oscura |  PÍŠU
Jako chladný ocelový nůž,
tak působí na mne ten muž.
Jako v dáli silueta cizí,
co ze života pomalinku mizí.

A ač zdá se mi být neznámým,
já jsem jeho poddaným.
Dělám všechno, co si může přát,
on mi přesto bude lhát.

Cestou k druhé rodině,
svojí nové družině,
za svým bude si stát,
že se nemám čeho bát.

Ale já už dobře vím
(nevěřím těm jeho lžím),
že starou střídá nová.
Vždycky...

Vzpomínky

12. února 2013 v 16:00 | Erica Oscura |  PŘEMÝŠLÍM
Vzpomínky.
Jako klávesy u klavíru, jako kamínky na cestě. Nevnímáme je jednotlivě. Avšak ty co vyčnívají, naší pozornosti neuniknou. Vzpomínky tvoří naší minulost stejně, jako kamínky tvoří hromadu. Ty krásné pečlivě vybíráme a vystavujeme je na odiv svému vědomí, ty horší sypeme do pytlíčku, který patří na dno šuplíku. A ty bolestivé, snažíme se zahodit. Daleko. Ale zlé vzpomínky jako by snad měly nožičky, jako poslušní pejsci vždy se vrací a zbavit se jich nadobro je složité.
Nejhorší jsou vzpomínky, které zdají se nám sladké. Jako lízátka, která nás lákají svým přenádherným obalem. Čím více se však blížíme k jádru, z nasládlého lízátka stává se tyčka z plastu. Tvrdý náraz do reality, co zanechá nám šrám.

"I always knew looking back on the tears would make me laugh, but I never knew looking back on the laughs would make me cry." - Unknown

Sama bych to lépe neřekla. Když se dívám zpět na své slzy, nelituju jich. Dnes se však směji důvodům jejich prolití. Jsou ale i některé úsměvy, které k slzám povedou vždy.

Vzpomínky formují naší osobnost. Před každým naším rozhodnutím přeci vzpomínáme na situace podobné, ve kterých hledáme pomocnou ruku do současnosti.

Jak je známo již dlouhou dobu " Chybami se člověk učí " , je však důležité, si tyto chyby dobře zapamatovat.

Je důležité si pamatovat, že vzpomínky nám nemůže ukrást nikdo, jedině čas. Nesmíme zapomínat na to, co jsme. A neměli bychom zapomínat ani na to, kým jsme byli. Ačkoliv mě se to téměř povedlo.

Lidé se mění, vzpomínky zůstávají chtělo by se říct nazávěr. Já však nazávěr opět zacituji:

"Nothing is ever really lost to us as long as we remember it." ― L.M. Montgomery, The Story Girl

Tajemná zahrada

11. února 2013 v 2:59 | Erica Oscura |  PÍŠU
Padám do hlubin temna,
odkud není cesty zpátky.
Do zahrady tajemna
jdu rezavými vrátky.

Ta vrátka na klíč zamyká
vodník s bílou růží.
Čím víc se jich dotýká,
tím větší chlad mám v kůži.

Když mé oči nazpět hledí,
zří černobílou armádu.
Bez přileb a bez brnění,
připravenou k výpadu.


Pak stačí jenom oči zavřít,
sepnout ruce k modlitbě,
krví svojí trávu zalít,
beze slov a nevině.